K Hippokratově přísaze

Dnešní lékaři neskládají Hippokratovu přísahu. Nesložil ji při ukončení studia ani žádný ze žijících českých lékařů (nanejvýš sám sobě).

Je totiž pro to řada dobrých důvodů, o kterých píši níže.

Tato stránka byla vytvořena proto, že mnoho lidí má pokušení hodnotit práci či postoje lékaře (a zdravotnictví jako celku) podle své představy “Hippokratovy přísahy”. Mají ji snad za univerzální zákon, který staví lékaře a zdravotníky vůbec do podřízeného postavení vůči pacientovi. Za univerzální bič na zdravotnictví. A používají ho, aniž by obsah přísahy znali. Ne, Hippokratova přísaha opravdu nenařizuje lékaři vyhovět každému přání pacienta. To nebylo nikdy.
To, že zdravotníci poskytují zdravotní služby z nich nedělá sluhy a služky!

Tato prastará přísaha (Hippokratovi je připisována) má několik stále platných myšlenek. A také řadu dalších, které by současné pacienty nepotěšily.

Znění Hippokratovy přísahy

Přísahám a volám Apollóna lékaře a Asklépia a Hygieiu a Panakeiu a všechny bohy a bohyně za svědky, že budu tuto smlouvu a přísahu dle svých možností a dle svého svědomí dodržovat.

Toho, kdo mě naučil umění lékařskému, budu si vážit jako svých rodičů a budu ho ze svého zajištění podporovat. Když se dostane do nouze, dám mu ze svého, stejně jako i jeho potomkům dám a budou pro mne jako moji bratři. Pokud po znalosti tohoto umění (lékařského) zatouží, budu je vyučovat zdarma a bez smlouvy. Seznámím své syny a syny svého učitele a všechny ustanovené a na lékařský mrav přísahající s předpisy, přednáškami a se všemi ostatními radami. Jinak však s nimi neseznámím nikoho dalšího.

Lékařské úkony budu konat v zájmu a ve prospěch nemocného, dle svých schopností a svého úsudku. Vystříhám se všeho, co by bylo ke škodě a co by nebylo správné.

Nepodám nikomu smrtící prostředek, ani kdyby mne o to kdokoli požádal, a nikomu také nebudu radit (jak zemřít). Žádné ženě nedám prostředek k vyhnání plodu.

Svůj život uchovám v čistotě a bohabojnosti, stejně tak i své lékařské umění. Nebudu (lidské tělo) řezat, ani ty, co trpí kameny, a tento zákrok přenechám mužům, kteří takovéto řemeslo provádějí.

Do všech domů, kam vstoupím, budu vstupovat ve prospěch nemocného, zbaven každého vědomého bezpráví a každého zlého činu. Zvláště se vystříhám pohlavního zneužití žen i mužů, svobodných i otroků. Cokoli, co při léčbě i mimo svou praxi ve styku s lidmi uvidím a uslyším, co se nesmí sdělit, to zamlčím a uchovám v tajnosti.

Když tuto přísahu dodržím a neporuším, nechť ve svém životě i ve svém umění skromně dopředu postoupím. Tak získám si vážnost všech lidí po všechny ty časy. Když ale zákazy přestoupím a přísahu poruším, nechť stane se pravý opak.

(text převzat z Wikipedie – Hippokratova přísaha – Wikipedie (wikipedia.org))

• Přísaha se jasně dovolává svědectví řeckých bohů. Nic proti nim, ale pochybuji, že by jejich svědectví mysleli současní lékaři upřímně. Pravděpodobně by tento odstavec byl přijatelný jen s přihlédnutím k tradici.
• Dále přísaha řeší praktické otázky výuky medicíny. Zarážející v současné době snad je, že Hippokratova přísaha zapovídá lékařské vzdělání ženám.
• Třetí odstavec je základním kamenem lékařské etiky, naprostý základ vztahu pacient – lékař. Ani v současné době nic ani nikdo nemůže nutit lékaře překračovat jeho úsudek a jeho schopnosti.
• Na čtvrtý odstavec je třeba vzpomenou při úvahách eutanázii. Stejně tak lékařům zakazuje provádět potraty.
• Pátý odstavec zakazuje všechny chirurgické obory. A že jich je, koneckonců oční lékařství patří mezi ně. Je zřejmé, že tehdejší lékaři považovali tehdejší chirurgii za podřadný, řemeslný obor. Tyto úkony přenechávali lazebníkům nebo ranhojičům.
• Podobnou myšlenku jako třetí odstavec nese i ten šestý. Rozvíjí ji o zneužívání otroků a povinnou mlčenlivost – lékařské tajemství. Bez lékařského tajemství nemůže být důvěra. V současné době je rovněž upravena zákonem.
• Poslední odstavec vyjadřuje naději na pokorný rozvoj osobnosti lékaře a dovedností a následnou úctu ostatních lidí. A naděje umírá poslední.

Hippokratova přísaha tedy neupravuje ani politické postoje, ani financování zdravotnictví ani přesčasovou práci. Není zde, že zdravotní péče je bezplatná, ani že je neomezeně dostupná. Naopak definuje jasně lékaře jako člověka, který přichází pomoci nemocnému s nejlepším úmyslem. Lékař není, nemůže a ani nemusí být bohem, tím je Apollón a další. Lékař je člověk, který se snaží pomoci trpícímu. Používá k tomu dostupné vědomosti, techniku a svoji léčebnou sílu.

Rozhodně je třeba uvědomit si strany. Na jedné z nich je nemocný člověk, na druhé lékař, mezi nimi je vztah založený na důvěře. Někteří lidé si dobře neuvědomují reálnou léčebnou moc lékaře. Není sice všemocná, ale důvěra mezi nemocným a lékařem léčit pomáhá.

Buďme rádi, že Hippokratova přísaha položila pro současnou medicínu vynikající základy, ale že dobrá polovina z ní je překonána. Doufejme, že to, co je z ní aktuálně platné, bude platit i do budoucna.

Opravdu by se našel někdo, kdo by si přál, aby se lékaři řídili Hippokratovou přísahou?