K Hippokratově přísaze

Dnešní lékaři neskládají Hippokratovu přísahu. Nesložil ji při ukončení studia ani žádný ze žijících českých lékařů (nanejvýš sám sobě).

A je to dobře z mnoha důvodů, o kterých je pojednáno níže.

Tato stránka byla vytvořena proto, že mnoho lidí má povědomí o existenci jakési tajuplné přísahy, ale ve skutečnosti neznají její obsah. A „vědí“ zcela jistě, že by se jí lékaři měli řídit. A „vědí“, že věci ve zdravotnictví jsou proto špatně, protože lékaři tuto přísahu porušují. A také „vědí“, že složením této přísahy přestali býti lékaři omylnými a unavitelnými lidmi. Ztratili tím práva a získali povinnosti bezbřehého „poslání“. Některým lidem se těžko chápe, že při plnění tohoto poslání jsou lékaři při sebelepší vůli často velmi limitováni – některé věci zkrátka nedokáží, jiné zase nesmějí. Narážejí na jedné straně na limity vědeckého poznání, na druhé straně na zákony, vyhlášky a další přepisy a uprostřed mezi tímto je pacient a realita možného. Nežijeme v ideálním světě.
Pro řadu lidí je lákavé (a snadné a zjednodušující) hodnotit práci lékaře (a zdravotnictví jako celku) podle své vlastní představy „Hippokratovy přísahy“.
Pojďme se tedy do této prastaré přísahy (Hippokratovi je připisována) začíst. Najdeme zde několik stále platných myšlenek. A také některé další, které by současné pacienty nepotěšily.

Znění Hippokratovy přísahy

Přísahám a volám Apollóna lékaře a Asklépia a Hygieiu a Panakeiu a všechny bohy a bohyně za svědky, že budu tuto smlouvu a přísahu dle svých možností a dle svého svědomí dodržovat.

Toho, kdo mě naučil umění lékařskému, budu si vážit jako svých rodičů a budu ho ze svého zajištění podporovat. Když se dostane do nouze, dám mu ze svého, stejně jako i jeho potomkům dám a budou pro mne jako moji bratři. Pokud po znalosti tohoto umění (lékařského) zatouží, budu je vyučovat zdarma a bez smlouvy. Seznámím své syny a syny svého učitele a všechny ustanovené a na lékařský mrav přísahající s předpisy, přednáškami a se všemi ostatními radami. Jinak však s nimi neseznámím nikoho dalšího.

Lékařské úkony budu konat v zájmu a ve prospěch nemocného, dle svých schopností a svého úsudku. Vystříhám se všeho, co by bylo ke škodě a co by nebylo správné.

Nepodám nikomu smrtící prostředek, ani kdyby mne o to kdokoli požádal, a nikomu také nebudu radit (jak zemřít). Žádné ženě nedám prostředek k vyhnání plodu.

Svůj život uchovám v čistotě a bohabojnosti, stejně tak i své lékařské umění. Nebudu (lidské tělo) řezat, ani ty, co trpí kameny, a tento zákrok přenechám mužům, kteří takovéto řemeslo provádějí.

Do všech domů, kam vstoupím, budu vstupovat ve prospěch nemocného, zbaven každého vědomého bezpráví a každého zlého činu. Zvláště se vystříhám pohlavního zneužití žen i mužů, svobodných i otroků. Cokoli, co při léčbě i mimo svou praxi ve styku s lidmi uvidím a uslyším, co se nesmí sdělit, to zamlčím a uchovám v tajnosti.

Když tuto přísahu dodržím a neporuším, nechť ve svém životě i ve svém umění skromně dopředu postoupím. Tak získám si vážnost všech lidí po všechny ty časy. Když ale zákazy přestoupím a přísahu poruším, nechť stane se pravý opak.

(text převzat z Wikipedie – Hippokratova přísaha – Wikipedie (wikipedia.org))

Komentář o přísaze

• Přísaha se dovolává svědectví řeckých bohů. Nic proti nim, ale lze pochybovat, jak upřímně by současní lékaři tento odstavec vnímali. Pravděpodobně by byl v moderní přísaze přijatelný jen s přihlédnutím k tradici.
• Dále přísaha řeší praktické otázky výuky medicíny. Také Vás překvapilo, že Hippokratova přísaha zapovídá lékařské vzdělání ženám?
• Třetí odstavec je základním kamenem lékařské etiky, naprostý základ vztahu pacient – lékař. Ani v současné době nic ani nikdo nemůže nutit lékaře překračovat jeho úsudek, jeho přesvědčení a jeho schopnosti.
• Na čtvrtý odstavec je třeba vzpomenout při úvahách a stále opakujících se debatách o povolení eutanázie. Přísaha dále lékařům zakazuje provádět potraty.
• Pátý odstavec zakazuje všechny chirurgické obory. A že jich je, koneckonců oční lékařství patří mezi ně. Je zřejmé, že tehdejší lékaři považovali tehdejší chirurgii za podřadný, řemeslný obor. Tyto úkony přenechávali lazebníkům nebo ranhojičům.
• Podobnou myšlenku jako třetí odstavec nese i ten šestý. Rozvíjí ji o zneužívání otroků a povinnou mlčenlivost – lékařské tajemství. Bez lékařského tajemství nemůže být důvěra. V současné době je rovněž upravena Zákonem o zdravotních službách.
• Poslední odstavec vyjadřuje naději na pokorný rozvoj osobnosti lékaře a dovedností a následnou úctu ostatních lidí. A naděje umírá poslední, ne?

Hippokratova přísaha tedy neupravuje ani politiku, ani financování zdravotnictví, ani přesčasovou práci, ani další problémy současného zdravotnictví. Není zde psáno, že je zdravotní péče bezplatná, ani že je neomezeně dostupná. Nemluví nic o tom, že si člověk platí celý život zdravotní pojištění.

Hippokratova přísaha definuje lékaře jako člověka, který přichází pomoci nemocnému s nejlepším úmyslem.
Lékař není, nemůže a ani nemusí být bohem – tím je Apollón a jiní. Lékař je člověk, který se snaží pomoci trpícímu. Používá k tomu dostupné vědomosti, techniku a svoji léčebnou sílu.

Rozhodně je třeba uvědomit si obě strany. Na jedné z nich je nemocný člověk, na druhé lékař, mezi nimi je vztah založený na důvěře. Někteří lidé si dobře neuvědomují reálnou léčebnou moc lékaře. Není sice všemocná, ale důvěra mezi nemocným a lékařem léčit pomáhá.

Buďme rádi, že Hippokratova přísaha položila pro současnou medicínu vynikající základy, ale že dobrá polovina z ní je překonána. Doufejme, že to, co je z ní aktuálně platné, bude platit i do budoucna.

Opravdu by se ještě našel někdo, kdo by si přál, aby se lékaři řídili Hippokratovou přísahou?