Anatomie oka lidskou řečí
Ze zkušenosti víme, že lidé nejčastěji zaměňují tyto tři struktury oka: rohovku, duhovku a čočku. Pojďme se po podívat, jaký je mezi nimi rozdíl.
Jak vidíte oko v zrcadle nebo na fotce.
A. Duhovka. Nejnápadnější část oka, to barevné, které určuje barvu oka – hnědé, modré, šedé či zelené, chcete-li. Funguje jako clona fotoaparátu, reguluje množství světla, které vstupuje do oka. Uprostřed je černé kolečko – zornice. Zornice je díra v duhovce a u zdravého oka se zobrazí černě. Sama žádnou barvu nemá – je to díra. Jeví se černě, protože v oku je tma. Červeně se může zobrazit na fotce s použitým bleskem (tzv. červené oči), a to odrazem od sítnice. V okamžiku záblesku totiž v oku tma není. Stejně tak při vyšetření oka musí lékař do oka svítit. Zornici někdy musíme před vyšetřením „rozkapat“, tedy rozšířit – aby bylo do oka dostatečně vidět. Řada zvířat uzpůsobených pro vidění ve tmě má pod sítnicí vrstvu zvanou tapetum lucidum. Jejich zornice po osvícení ve tmě mohou zářit.
B. Čočka. Čirá čočka není v oku téměř vidět. Je bezprostředně za zornicí a za běžných světelných podmínek se jeví černě jako zornice sama. Na fotografii i v zrcadle splývají – průhledná čočka za průhlednou dírou ve tmavé oční kouli. Při silném a šikmém osvětlení je i čirá čočka viditelná jako lehce našedlá struktura za zornicí. Je-li zornice v zrcadle zbarvena do šeda, příčinou je nejspíše šedý zákal. A to nikoliv právě začínající.
C. Rohovka. Přední část oka, měla by být zcela průhledná a na fotografiích zrcadlí odlesky světel, oken a podobně. V zrcadle a na fotografii není moc vidět, má stejný rozsah jako barevná duhovka, která tak fotografii dominuje. Nejsilnější lomivá plocha oka, průměrně má asi 42 dioptrií. Jakákoliv porucha či zranění ohrožuje zrakovou funkci a zanechává jizvy. Jedna z nejcitlivějších tkání lidského těla – poranění opravdu hodně bolí.
Všechno je lépe vidět na průřezu okem
A co je hlouběji v oku
D. Sítnice. Velmi tenká a prakticky průhledná blanka, která umí jedinou věc – přeměnit světlo na elektrický signál, který odchází dále zrakovým nervem a nese informaci o tom, co oko vidí. V sítnici začíná zpracování zrakového vjemu – vlastní vidění, jak jej člověk zná, vzniká až v mozkové kůře. Důležitou částí sítnice je místo nejostřejšího vidění, jen malý okrsek v zadní části oka. Říkáme mu makula, žlutá skvrna (macula lutea). Bez fungující makuly člověk nedokáže číst. To se stává nejčastěji v důsledku věkem podmíněné makulární degenerace. Periferní sítnice má mnohonásobně menší rozlišovací schopnost, zato dobře vnímá pohyby v periferii, a to i za šera.
E. Sklivec. Za normálních okolností téměř průhledná a na první pohled beztvará struktura. Vyplňuje celý vnitřní prostor ohraničený vpředu čočkou, vzadu sítnicí. Jeho hlavní činností je být průhledný a nic nedělat.
F. Zrakový nerv. Prochází jím veškerá zraková nervová vlákna z oka do mozku. Navazuje na sítnici a spolu s ní je první část zrakové dráhy, která končí až v týlních lalocích mozku. Při onemocnění zrakového nervu ztrácí oko vidění. Nejčastější nemocí zrakového nervu je zelený zákal.
G. Bělima. To bílé, co je vidět v zrcadle kolem duhovky. Na bělimě leží spojivka, ta je za optimálních podmínek průsvitná. Bělima tvoří zadní část vnějšího pevného obalu oka, přední částí je průhledná již zmíněná rohovka.
H. Cévnatka. Prostřední vrstva obalů oka, leží mezi bělimou a sítnicí. Má hlavní podíl na výživě oka, je tvořena především cévami, v přední části přechází v řasnaté těleso a duhovku. Kromě cév obsahuje pigment, který zachycuje světlo, které prošlo sítnicí. Zajímavostí je to, že proudící krev odvádí kromě zplodin metabolismu i nadbytečné teplo, které vzniká v důsledku soustředěných světelných paprsků. Je to nezbytné, vzpomeňme na lupu, která na slunci dokonce dokáže rozdělat oheň.
